Můžu být, čím chci

Hráči se rozestaví v místnosti. První ze sebe vytvoří „sochu“ nějakého předmětu, zvířete nebo postavy (např. si sedne na bobek a obejme kolena rukama). Pak pojmenuje sochu, kterou vytvořil (v našem případě řekne „Jsem kbelík.“). Druhý hráč vytvoří sochu, která s tou první nějak souvisí (např. si stoupne za něj a natáhne ruku), a také ji pojmenuje („Jsem vodovodní kohoutek.“). Stejně se přidávají další hráči a doplňují společný výjev (může přibýt třeba kapka vody, louže na podlaze, hadr…).  Když už jsou všichni hráči zapojení, první (v našem případě představitel kbelíku) se uvolní ze své pozice a vytvoří další sochu navazující na vznikající sousoší (např. pes, který se přiběhl napít). A tak pořád dál dokola, dokud vás to neomrzí (blecha v psím kožichu, napnuté vodítko, pán, kterého pes vleče, klobouk, co uletěl…).